Kynsperk.eu - smutný příběh

RNDr. Josef Hausmann, CSc. je český přírodovědec, tlumočník a spisovatel. Je autorem několika knih kritizujících feminismus.

Jeho názory na problémy soužití mužů a žen jsou často radikální a zevšeobecňující, bohužel však vycházejí z reálných situací. Posuďte sami z následujících ukázek:

TYP FOTBALISTA

Nemohu nezačít všeobecně známou věcí, která je ale pro ženské myšlení natolik typická, že si zaslouží i zde být uvedena. Jde o známý fenomén "fotbalisty" který se vyskytuje ve stovkách obdobných případů. Jak známo, muži podnikaví, hraví nebo ti, kteří mají záliby a koníčky, jsou všeobecně přitažlivější než bezbarví ňoumové. Dokáží-li navíc ještě v něčem vyniknout, jsou pro ženy přitažlivější o to více. Náš modelový fotbalista se stal předmětem obdivu jeho budoucí ženy, neboť měl atraktivní náplň svého volného času, bariéry mu tleskaly, měl sportem vypracovanou postavu, zkrátka jeho žena by o něho ztěží projevila zájem, kdyby fotbal nehrál. Po svatbě ovšem jí začne fotbal lézt na nervy. "Ten můj je furt v tahu, na všechno jsem sama, zápasy, tréninky, oslavy... " Takto a podobně mu začne vyčítat jeho zálibu. Tím nutně dovede jejich vztah na rozcestí:

a) Fotbalista se nechá znechutit a řekne si: "Ať mám doma klid, než bych se s ni hádal, to raději nechám fotbalu." Necháním fotbalu však zrušil i důvod, proč ho měla manželka ráda. Přestal provozovat to, co ji k němu přitahovalo, netleskají mu už bariéry, stal se z něho pecivál a manželka ho přestává milovat a hledá někoho jiného, kdo jí je schopen zaimponovat.

Ve verzi b) se chlap zatvrdí, fotbalu se nevzdá, na vysoké procento mu manželka neodejde, ale bude držkovat, bude nespokojená, zlá, bude na fotbal nevražit.

Všimněme si, že jak ve verzi a), tak ve verzi b) nemá chlap šanci s ženou kloudně vyjít. Ta se mu bude snažit podsunout tzv. kompromisní verzi, ve které by mohl hrát fotbal, ale omezeně, s ohledem na ni a na rodinu. To je samozřejmě holý nesmysl. Fotbalista přeci nemůže přijít za trenérem a říci mu, že trénovat bude jenom ve středu a hrát bude jen zápasy doma. Navíc sport je charakteristický tím, že každý se chce zlepšovat, dokázat něco víc, vyhrát, postoupit, a to na jakékoliv úrovni. Takže neobstojí ani: "To musíš hrát divizi v Hradci? Jako by ti nestačilo hrát tady v Kotěhůlkách okresní přebor."

Přitom žena věděla, koho si bere, do čeho jde, co ji s fotbalistou čeká. Proč jí jde na nervy, co jí před nedávném imponovalo, proč je nespokojená, ať chlap fotbal hraje či nikoliv, to nikdo nevysvětlí. Je to jeden z mnoha schizofrenních projevů ženského nitra, se kterým se nedá nic dělat. Snad jen poradit chlapům, aby se svých zálib nevzdávali, neboť vzdají-li se jich, bude to ještě horší.

VÝVOJ ŽENSKÉHO NITRA

Ženské nitro je v podstatě charakterizováno dvěma obdobími. Obdobím tzv. čekání na Prince a obdobím rozumu.

Všimněme si, že po dlouhé období své existence ukončeném až hluboko v postmenopauze setrvávají ženy v přesvědčení, že za nimi přijde Princ. Mezitím mají třeba vážnou známost s někým jiným, dokonce s ním mohou mít děti a vdát se za něho, ale pořád jsou přesvědčeny, že tohle je jenom dočasné provizorium, tohle není ten Princ, ten ale na ně někde určitě čeká a současný partner může být rád, že se snížily k soužití s ním, když mohly bývaly mít Prince. Čekání na Prince a nepochybování o jeho existenci jim dodává jistotu rozvést se i v případě, že mají několik dětí s relativně solidním manželem. Důsledkem toho je spousta dětí vyrůstajících bez otce, protože Princ se jaksi nedostavil.

DRUHÁ LIDSKÁ GARNITURA NA DŮLEŽITÝCH SPOLEČENSKÝCH POSTECH

Zejména v manželských soudních přích se rozporuplnost instituce samosoudkyně projeví v nejjasnějších konturách. Manželka například u rozvodového řízení argumentuje tím, že s manželem nelze žít, protože jezdí často jako tělocvikář na sportovní kurzy a tábory nebo že jí už pět let nekoupil květiny a nepřinesl snídani do postele. Soudkyně pochopitelně nemůže uznat, že se manžel ničím objektivně neproviňuje, neboť sportovní kurzy jsou jeho chlebem. Vždyť ona s tou ženou soucítí, vždyť ona by udělala totéž, vždyť možná i něco podobného udělala už mnohokrát a možná se z podobných příčin i sama rozvedla. Spravedlnost proto musí zatlačit na vedlejší kolej, připuštění spravedlnosti pro ni totiž znamená odsoudit samu sebe. Kdo by to dobrovolně udělal? A tak, ve jménu ženské sounáležitosti, je spravedlnost ve své výkladní skříni, tj. soudní síni stavěna na hlavu.

VDĚČNOST - VLASTNOST RYZE MUŽSKÁ

My muži máme vnitřní nutkání být vděční za vše, co pro nás někdo vykoná a co se vymyká běžným povinnostem bližního vůči bližnímu. Tento pocit vděčnosti nás též nutí k tomu, abychom vděčnost projevili sami - penězi, protislužbou, zavázaností. Vděčnost nás svazuje a omezuje. Kvůli tomu, abychom nemuseli být zavázáni vděčností, se pokoušíme zvládnout sami věci, na které nestačíme, nebo neabsolvujeme věci, které bychom absolvovali rádi. Tato vlastnost je však ženám naprosto cizí. Se samozřejmostí si nechají spravit porouchané auto ("Ještě že jsou galantní muži"). Je pro ně samozřejmostí, že jim manžel postavil dům (tak co by mu z vděčnosti za to odpustily některé jeho prohřešky), se samozřejmostí se dopouštějí toho, co je popsáno v minulých kapitolách. V kapitole "Tři kategorie žen" jsme viděli, jak se alespoň zhruba dá stupeň jejich sobeckosti rozeznat v posteli. Sobeckost žen se rovněž projevuje přeceňováním jejich pracovních aktivit: "Co já všechno musím doma udělat a ty nehneš prstem, s ničím nepomůžeš!" Ona skrz clonu svého sobectví nevidí, že zatímco ona myla nádobí, chlap ležel pod autem nebo opravoval střechu. Ona nevidí, že pět hodin její práce v kanceláři se rovná jedné hodině frmolu, kterou má její muž, pracující třeba jako ředitel filiálky, a že tento frmol mu trvá deset hodin denně. Sobeckost se promítá i do pocitu vlastnictví manžela, kterým se snaží nahradit rovnoprávný vztah s mužem. Sobeckost můžeme vystopovat v odcizování dítěte otci (viz kapitola Syndrom odcizeného dítěte), v prosazování názorů na to, který televizní program se pustí či kam se pojede na dovolenou. Důsledkem sobeckosti je i podsouvání nám již známého neopodstatněného pocitu viny, čehož následkem jsou výtky nejrůznějšího druhu. Sobeckost je i jedním z důvodů, proč ženy (prakticky) nemají potřebu skládat melodie a psát básně mužům. Proč také, vždyť za samozřejmost netřeba ani děkovat, natož skládat symfonie.

SYNDROM ODCIZENÍ DÍTĚTE

Sobeckost se projevuje vždy tím způsobem, že sobec chce něco prosadit či získat bez ohledu na ostatní. Sobeckost některých žen jde tak daleko, že prosazují své zájmy i na úkor svých dětí, a v tomto případě sobeckost zatlačuje do pozadí i samotný mateřský pud, který je pro dítě podstatnou zárukou jeho správného vývoje. Jsou případy, kdy u rozvodu je dítě svěřeno do výchovy matce právem, neboť otec je opilec, násilník či drogový "závislák". Ale nastávají tisíce případů, kdy je matce svěřeno do péče dítě, které otec má rád, rád by je vychovával sám a hlavně mu velmi záleží na tom, co z dítěte bude a chtěl by se na jeho vývoji podílet. Matka ví, že přínos otcovy komponenty výchovy je neoddiskutovatelný a že bez něho bude dítě vychováváno omezeněji, než jak by tomu bylo za spolupůsobení otce. Přesto její sobecká zášť vůči otci zvítězí a začne otce, který pravidelně a v souladu s rozhodnutím soudu dítě navštěvuje, od dítěte separovat pod záminkami nemoci dítěte nebo tím, že prostě v určenou dobu s ním není doma apod. Nedosti na tom, ona v něm systematicky a postupně vytváří nenávist vůči otci. Utrousí každý den dvě tři poznámky snižující otce v očích dítěte, povolí mu, co mu otec zakázal, a v dětské prosté dušičce náchylné k názoru tak vlivného životního souputníka, jakým je matka, se vyvine záporný vztah k vlastnímu milujícímu otci, pokud nechci přímo použít slovo nenávist. Tento efekt byl v poslední době psychologicky zkoumán dětskými psychology po celém světě, kteří tento jev nazvali Syndrom odcizeného dítěte (Parental alientation syndrome) s jednoznačným závěrem - toto matčino chování má absolutně negativní dopad na vývoj dítěte. Omluvitelné by ještě bylo, kdyby žena dítěti škodila živelně a nevědomky, ona to však provádí uvědoměle a svědomí si čistí takovými sobeckými omluvami, jako je např. věta: "Já chci vést nový život s někým novým a otec mé dcerky v něm nemá místo." Ona chce, tak ať si dítě vyrůstá jako dříví v lese. Hlavně ona nesmí přijít zkrátka. Jiný argument: "Ditě má nového tatínka, žijeme jako rodina s mým novým přítelem a otec dítěte by v tomto novém schématu působil rušivě." Úmyslně zamlčí, že tak zvaný nový otec má v 90% také někde své děti z rozvedeného manželství a ty má rád. Úmyslně dělá, že neví, že novému mužskému záleží hlavně na jejím těle a její děti bere jako nutný přívažek. Jejím dětem nikdy nedá to, co by jim dal jejich biologický otec, o lásce vůbec nemluvě. A nejlepší způsob, jak prosadit svou, je odblokovat otce od dítěte. Milující otec se ovšem jen tak lehce nevzdá, a proto vyvoláním Syndromu odcizení dítěte oddělí dítě od otce ovlivněním dětské psychiky a takto zmanipulované dítě třeba samo zatelefonuje otci a sdělí mu, že se s ním nechce vídat a ať pro něj nechodí...

Děti pro svůj vývoj potřebují oboustranný vliv rodičů. Časová zaneprázdněnost už beztak snižuje počet hodin strávených hrou nebo kontaktem s rodičem na takové minimum, že je tragické toto minimum ještě dále dělit dvěma. Hlavně však polarita obou vlivů - velkorysost přístupu k životu pěstovaná mužskými na jedné straně i přehnaná pořádkumilovnost a úzkoprsost ženských na straně druhé - může dítěti přinést správné informace, z nichž si samo sestaví vyvážený úsudek, nacházející se někde uprostřed...

MUŽSKÝ ČAS

Ve svém sobectví dávají ženy rovnítko mezi hodnotou času mužů a svého času. Je nezajímá, že my za hodinu vyděláme pětkrát tolik než ony. Klidně pronesou: "Přitáhls z práce až v šest večer, tak ať tě ani nenapadne jit teď psát faktury na počítači. Já jsem na všechno sama, na celou domácnost, tak koukej taky něco dělat." Neuvědomí si přitom, že moje hodina na počítači se nerovná hodině uklízečky, kterou bych měl místo toho doma dělat. Nechápe, že když mě nechá na pokoji, za dvě hodiny vydělám tolik peněz, že si může najmout uklízečku na celý den. To ale neudělá, protože:

a) by to bylo příliš surové zrcadlo její výkonnosti a pohledu do něj se bude snažit se za každou cenu vyhnout

b) za ty peníze si koupí raději voňavku a patnácté šaty, čímž vyřeší i dilema plynoucí z sub a). Kdyby připustila, že můj čas je cennější, příznivé ekonomické důsledky tohoto chování by sice rychle pocítila, ale to ji zas tak nezajímá (viz. "Proč ženy nemají úctu k majetku"), více ji zajímá její já, aby náhodou nedělala víc než její partner, a protože je to pro ni výhodné, rozhodujícím kritériem intenzity a účinnosti práce je množství stráveného času. Z toho vyplývá i neochota přizpůsobit se časově mužovu harmonogramu. Příkladem za všechno budiž tento rozhovor:

Muž: "V sobotu jedeme pryč, v pátek děláš do tří. Nemohla bys dojet do servisu konečně vyměnit tu sjetou pneumatiku? Já přijdu z práce až někdy v sedm večer." Žena: "Nemohla, protože jdu k holiči. Jednou za uherskej rok jdu k holiči, tak mě s ničím neotravuj." Tisíckrát můžete marně argumentovat tím, že holiče má hned vedle kanceláře a že tam tudíž může jít kdykoli, a nakonec si buď vezmete na pátek dovolenou, nebo se neodjede.

Obecně pak platí, že ženy pozřou mužským čas v neomezeném množství, nikdy ho nebudou mít dost a vždy nás budou zasypávat výčitkami, že jim ho věnujeme příliš málo. Je tedy bláhové se po této stránce snažit ženu uspokojit.

PROČ ŽENY NEMAJÍ ÚCTU K MAJETKU

"Včera jsem při couváni do garáže zdemolovala levý blatník," říká manželka přítelkyni. "Až to řeknu manželovi, ten zas bude vyvádět. "

On bude vyvádět, ona ne, jí je to jedno. Jenom chlap totiž na zdemolovaném autě vidí shánění opravářů, náhradních dílů a peněz. Manželka ne. V jejím životě se nic nezmění. Ona nebude ani lítat po opravářích, ani shánět pomocí inzerátů práci na víkendy k vydělání peněz na jejich zaplacení. Její život v trojúhelníku domácnost - sousedka - kancelář je totiž nedotknutelný, peníze na jídlo, prací prostředky a nájem se musí dát dohromady vždy. Ona nemá úctu k dalším hodnotám, ona nevidí litry potu, starostí a odříkání, které představují peníze na vše, co vybočuje za rámec tohoto trojúhelníku. Na domácnost jí stačí pár tisíc, které dostane částečně od manžela, částečně je vydělá během osmihodinové pracovní doby. O tom, jak se vydělá půl miliónu, nechce slyšet, je jí to jedno, nikdy to stejně dělat nebude, a proto snadno nazve toho, kdo toto peklo podstoupil, bláznem, který na ni řve kvůli pitomému nabouranému autu. Kdyby přišla a řekla: "Způsobila jsem tu a tu škodu a podniknu to a to, abych ji odstranila" chlap by neřval. Chlap řve proto, že ví, že to všechno bude muset oběhat a vydřít sám a ona se přitom bude tvářit á la: "Za to, že mě můžeš mít, musíš holenku něco obětovat." Nejhorší je, když tohleto si myslí a dává najevo megera, o kterou chlap už dávno nestojí a žije s ní v podstatě ze setrvačnosti a z neopodstatněných morálních povinností vůči ní. Ženy nechápou stres z úsilí mužových podnikatelských a výdělečných aktivit. Neváží si jich, protože to nikdy nezkusily, ani by nebyly schopné to zkusit a ani by neměly motivaci to zkoušet, neboť to nepotřebovaly a nikdy potřebovat nebudou. Podvědomě (a bohužel oprávněně) cítí, že se vždy najde někdo, kdo to udělá za ně nebo pro ně. A když náhodou ne, bez problémů přešaltují na přízemnější způsob života. Přestanou platit dětem hudební a jazykovou školu, přestanou jim plánovat lyžařské zájezdy, samy sebe odhlásí ze sportovních a zájmových klubů, a jede se dál směrem k primitivismu.

ZVRÁCENÁ HIERARCHIE HODNOT

Přečtěte průměrné ženě o tom, jak Scott se svými druhy táhl sněžnými pláněmi Antarktidy, bičovanými ledovými vichry, pytel kamení vstříc smrti a uslyšíte: "Byl to blázen, když ho to bavilo..."

Zkuste se s ní zamyslet nad tím, co se asi odehrávalo v hlavách národních hrdinů typu Palacha v předvečer jejich památného činu, a buďte připraveni na odpověď typu: "A co tím dokázal? Akorát přidělal doktorům práci". Buďte na to připraveni. Nepřipravenému by se totiž v podobných situacích mohlo zatmět před očima a rouhačku a svatokrádežnici, která si dělá placet na posuzování velkých činů titánů, by utloukl pěstmi. A pak, když si k ní večer přilehne a když si uvědomí, koho že to hladí, je mu samotnému ze své duševní prostituce zle.

"Einstein byl darebák, protože opustil svou první ženu..."

"Koukni jaký má ten Beethoven ošklivý nos... "

"Kdybys mi místo výstupů na Pamíru pomohl okopat mrkev..."

"On je chytrý, hezký, vzdělaný, ale když on je moc hodný..."

"Nemohla jsem děti odvést na angličtinu, protože jsem myla okna... "

"Takhle oblečen nemůžeš jít na pohotovost..."

Tyto výroky jistě každý v různých obměnách tisíckrát slyšel. Vyjadřují naprostou nesoudnost v porovnávání toho, co je důležitější a co méně. Nejsmutnější je, že to denně slyší děti a že slabší mužští jedinci těmto názorům přitakají, dělajíce tak ze sebe kašpary.

JAK VYCHOVAT DCERY

Člověk je s kritikou v koncích, má-li si zamést před vlastním prahem. Mám dvě malé holčičky. Mám je bezmezně rád a snažím se v nich potírat jejich přirozenou ženskou úzkoprsost velkorysejšími projekty. Ve čtyřech letech vyšly v zimě na běžkách na Sněžku, protože lanovka nejezdila kvůli vichřici. V pěti letech měly první záznamy ve vrcholových knihách Prachovských a Adršpašských skal. V šesti letech vystupovaly jako pianistky na pódiu, a o co si neřeknou anglicky, to nedostanou. S úzkostí však sleduji, jak se tenčí vzdálenost mezi jejich dětskou bezstarostnou hravostí a obdobím, kdy začnou inklinovat k názorům manželky na to, co všechno se má a nemá, pro což kromě zmíněného "se" neexistuje žádné jiné zdůvodnění.

KDO JE ROMANTIČTĚJŠÍ

Ač se to zdá na první pohled absurdní, jsme to my, muži. Navzdory tvrzení, že jsme cynici, kteří myslí jenom na to jedno, navzdory tomu, že mluvíme i jednáme hruběji, neurvaleji a sprostěji, jsme to my, muži, kteří jsme v 99% autory hudebních skladeb a básní, neboť tímto způsobem odlehčujeme přemíře citu, který nás svazuje. Ženy zřejmě touto svazující přemírou citů netrpí. Jsme to my, kteří uprostřed vlahé noci toužíme objímat se s naší drahou pod hvězdami, kam se ona ovšem nenechá vylákat z diskotéky, na které bude trdlovat, až do samého konce. Jsme to my, kteří se chceme milovat na romantických místech bez ohledu na nepohodlí, jsme to my, kteří s přetékajícím srdcem trháme na louce květiny a trpíme steskem po naší milované, ocitneme-li se kdesi bez ní v krásném prostředí (zapomínajíce přitom na její každodenní přehmaty), v našich duších stále ještě zeje jizva z rozchodu, když už naše bývalá dávno spočívá v objetí někoho jiného.

Nemůže být povrchnějšího soudu, než když jsme ženami kvůli přímočarosti našeho jednání a drsnější mluvě označováni za cyničtější pohlaví. Jsme pouze pohlaví, které se méně přetvařuje.

Sdílet